„Ciao,“ zvedla jsem ruku a vyslovila jeden z mála italských pozdravů, které jsem měla naučené. Julie si ze mě sice utahovala, že to říkám stejně jako české čau, ale popravdě jsem mezi svou a její variantou neslyšela žádný rozdíl.

„Ciao, bella,“ oplatil mi Alessandro pozdrav a mně se z nějakého záhadného důvodu udělalo děsné horko.

Takhle zblízka vypadal snad ještě líp. Mohla jsem tiše obdivovat jeho výrazné lícní kosti a dokonale zářivý úsměv. Nemohl být o moc starší než já a Julie, což se mi záhy potvrdilo. „Alessandro studuje mezinárodní obchod a tohle jsou jeho poslední prázdniny, protože příští rok bude skládat zkoušky. Minulý léto tady

se mnou pracoval asi měsíc, pak ale odjel na stáž do Švýcarska,“ zahrnovala mě Julie informacemi. Zdalipak by byla schopná stejně podrobně popsat, o čem byla právě ukončená schůzka?