V pestrém příběhu pražského arcibiskupa a kardinála Františka Tomáška se odrážejí všechny jeho obavy a starosti, ale i naděje a pevná víra. Tomášek ve svém životě přijal různé role a pozice. Zásadní pro něj byl II. vatikánský koncil. Když se vyjadřoval k církevní a politické situaci v Československu, stavěl na svém teologickém vzdělání, duchovní intuici, zkušenostech katechety i argumentech těch, jimž důvěřoval. Jakkoli na počátku komunistického režimu nevynikal rozhodností, pod tlakem stále častějších konfliktů s komunistickou mocí postupně dozrávaly jeho vůdčí schopnosti. I ve vysokém věku dokázal naslouchat rozmanitým názorům z různých stran a na jejich základě se pak rozhodoval. Nikdy se neskrýval se svou jasnou představou o zbožnosti, ale současně byl otevřený novým podnětům. Byl pevně zakotvený v církevním učení a věrný svým katolickým kořenům a zároveň dokázal obhajovat nejen církevní, ale i občanská a lidská práva. Tím vším je inspirací i pro současnou církev. Právě včas rozpoznal znamení času a adekvátně na ně reagoval. V paměti národa zůstává výraznou a charismatickou osobností veřejného života, která navzdory svému věku uměla věci řešit novým způsobem. Církve a křesťané vystupovali v jeho době jako svébytní a plodní aktéři společenského dění.