„Myslela na Itziga Goldmanna, který pravděpodobně předával klíče svého obchodu pověřenci říšské komory. Myslela na slib, který mu dala, a na Julia, kterého za pár dní znovu uvidí, pokud vše půjde dobře. Tak to by bylo, pomyslela si Senta. Sbohem, ty nablýskaný, smradlavý, všechny požírající Berlíne. V tvém břiše mi bylo dobře, ale teď mě vyplivni. Nech mě jít. Zúčtovali jsem spolu." V Berlíně to žije, ale teprve sedmadvacetiletá Hana má pocit, že sama ještě žít nezačala. Její babička Evelína se naopak v téměř sto letech nemůže dočkat konce. Všechno změní až dopis z Izraele, v němž je Evelína označena jako dědička ztracené umělecké sbírky. Jak to, že Hana neměla o svých židovských předcích ani ponětí? A proč Evelína tak vytrvale odmítá mluvit o minulosti a své matce? Stopa obrazů vede až do dvacátých let minulého století, k svéhlavé dívce jménem Senta...