Poté, co jsem kvůli Cadovi Kingovi přišla o všechno, slíbila jsem si, že už se do něj nikdy nezamiluju – i kdyby zbohatl a stal se neuvěřitelně slavným. Teď je zpátky a pořád je ztělesněním obřího, lesklého červeného tlačítka. Všichni vědí, že byste takové tlačítko mačkat neměli, ale je tak, tak těžké tomu odolat. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem si to ani trochu neužila, když jsem ho zatýkala za výtržnictví. Bohužel si myslím, že jemu se to taky trochu líbilo. Takže když mě poprosil, abych mu pomohla s výchovou syna, o kterém se právě dozvěděl, věděla jsem přesně, co mám říct: „Ne, ty hloupé, rajcovní červené tlačítko. Nepřiblížím se k tobě, abych ti pomohla s roztomilým klučíkem.“ A buďte si sakra jistí, že jsem to řekla přesně takhle. Skoro. Cade pořád o závazcích neví ani ň. Stále žije okamžikem. Musela bych trpět amnézií, abych uvěřila, že by se mohl změnit. Třeba kvůli synovi. Nebo kvůli mně.