Zase ji viděl. Stála přímo naproti němu v hustém porostu mechu přehlceném vodou. Její rudé vlasy a zelené šaty byly úplně promočené. Celá se třásla zimou. Musela být promrzlá na kost. Stála tak blízko, že by se jí mohl dotknout. To pokušení bylo obrovské. Z jejího těla stoupala pára. Nejspíš poslední zbytky tepla, co jí ještě zbyly. "Je naživu." Hlas se jí třásl stejně jako celé tělo. "Cože?" Její náhlá přítomnost mu vzala schopnost myslet. "Ona žije, určitě ano," přikývla radostně a ukázala na jeho ruku. Až teď si Marek všiml úhledně poskládaného papíru ve své dlani. Rozložil ho a objevila se na něm Sářina tvář, kterou ale téměř okamžitě rozmazal hustý déšť. "Zdá se jí o jednorožcích."