Monografie se zabývá různými vymezeními národa v českém prostředí v období od konce napoleonských válek do roku 1895. Vybírá je a interpretuje z perspektivy etického národa, který představuje vědomě přijatý úkol překonat přírodně danou partikularitu (etnikum) a nahradit ji mravně a svobodně vytvářeným sjednocením patriotismu a humanity, event. kosmopolitismu.První část textu se soustředí na dvě romantická provedení etického národa: a) Ranější, jenským romantismem inspirované pojetí související s českoslovanským národem, jak se ustanovil v prešpurské přátelské skupince (Šafařík, Palacký, Kollár) na konci druhého decenia 19. století, a jeho další vývoj v díle Jana Kollára; b) Palackého pojetí národa, jak ho analogicky s německými liberálně nacionalistickými historiky (Gervinus, Dahlmann) vypracoval ve svých historických dílech. Samostatná kapitola se věnuje Palackého pokusu o transformaci tohoto původně apolitického pojetí národa pro politické výzvy let 1848/1849. Závěrečná část monografie analyzuje dva případy realistického etického pojetí národa formulované H. G. Schauerem a T. G. Masarykem.