Z komentáře Dr. Jana Weniga k původnímu LP albu DV 5558 "Z repertoáru Emy Destinnové / Karla Buriana" vydanému Supraphonem v roce 1959 a nyní vycházejícímu v původní sestavě a podobě poprvé digitálně:
Jsou dvě jména, která přes délku desetiletí žijí stále v povědomí našich lidí, milujících operní zpěv. Jména, po nichž zbylo jen vypravování, fotografie, hrst desek natočených starou akustickou technikou. Dvě jména, která jsou už dnes takřka legendou...legendou o velké kráse lidského hlasu, který dobyl svět. To první jméno je EMA DESTINOVÁ (1878-1930). Narodila se v pražské rodině, která měla všechny předpoklady bezstarostného žití. V rodině majitelů několika pražských pivovarů, v rodině, založené chudým chlapcem, který přišel na začátku minulého století do Prahy, aby tu zbohatl. To byl dědeček Emy Destinové a jmenoval se Jan Kittl. Její otec Emanuel...žil jen umění, jehož byl štědrým podporovatelem, jsa přítelem a mecenášem Brožíkovým, spolucestujícím Nerudovým při jeho cestách na Východ a hlavně starostlivým a nadšeně milujícím otcem Emy, kterou měl ze všech čtyř dětí nejraději. On ji zavedl k učitelce zpěvu M.Destin-Loeweové a jejímu manželovi, význačným pedagogům, kteří z ní systematickou prací vychovali pěvkyni jedinečných kvalit. Školením byla předurčena k vlašskému repertoáru a ten si podržela jako střed svého pěveckého programu, k němuž patřil i český operní repertoár, hlavně Smetana, Dvořák a Fibich; opera německá v ní našla jedinečnou interpretku děl Mozartových, Wagnerových a modernisty té doby R.Strausse. A tak její Carmen, Aida, Libuše, Milada, Mařenka, Šárka, Elisa, Alžběta, Salome a desítky jiných získávaly jí lásku a obdiv publika na celém světě. Přes Německo, které ji z počátku odmítalo, aby z ní později učinilo svou komorní pěvkyni, Francii a Anglii dostává se do Ameriky s mezinárodním jménem, přejatým z vděčnosti po učitelce, ale s vřelým srdcem české ženy, která dovedla na prkna slavné Metropolitní Opery uvést "Prodanou nevěstu" a tak milovaného Smetanu učinit známým i za mořem. Mezi velkými sama z největších udělala pro jméno rodné české země a české hudby takový kus práce, jako snad málokdo. Přes všechnu tu závratnou kariéru, přes úspěchy morální i hmotné, vracívala se ráda domů. Tam bylo Národní divadlo, jehož čestné členství jí bylo nade všechny světové pocty, tam byl milý starý zámek Stráž nad Nežárkou, který se jí stal po dobu první světové války i milovaným vězením...
Hned na počátku své dráhy v zahraničí se Destinová setkávala často s jiným českým pěvcem, který podobně jako ona, České kvarteto a Kubelík šířili po světě slávu české hudby. Byl to KAREL BURIAN (1870-1924). S Emou Destinovou ho spojovala dvě doživotní předznamenání, skutečně jedinečná dráha umělecká i její neradostné konce. Rousínovský chlapec, který dobře studoval gymnasium a zakousl se i do práv, brzy propadl kouzlu operních prken. A nebyla to právě lehká cesta. Jeho rodiče se stali s velkými nadějemi nájemci pražské kavárny Slavie, kde se mladý Karel poznal také s významnými umělci, ale nežli syn dostudoval zpěv u prof. Wallersteina, byli finančně na dně. Houževnatý a nadaný syn se však dal na operní dráhu cestou přes Brno, Reval, Lipsko a Kolín nad Rýnem, aby se nikdy nestal řádným členem Národního divadla v Praze. Toužil po tomto členství, kterého by si byl vážil nad všechny zahraniční řády, právě tak jako Destinová. Tenor Burianů se uplatnil v neobyčejně bohatém repertoáru, v němž z českých rolí jmenujme Dalibora, Lukáše, Jeníka a Kozinu, z cizích hlavně velké postavy wagnerovské - Lohengrina, Tannhӓuseta, Siegfrieda, Tristana i Parsifala a kromě nich i Heroda ve Straussově Salome, v níž vystoupil po boku Destinové v Paříži. Od těchto operních rolí vede mohutná křivka Burianova talentu i k hýřivě početnému repertoáru písňovému. Burian by nejen pěvcem jedinečného formátu - jen si připomeňme jeho nenapodobitelnou interpretaci lidových písní - ale i nadaným překladatelem - z jeho překladatelské dílny vyšly v českém rouše skoro všechny opery Wagnerovy......Jestliže dnes členům Gramofonového klubu přinášíme v pečlivém přepisu zvukové záznamy vybraných nahrávek dvou velkých hvězd českého operního zpěvu, splácíme tím jen malý dluh těm, kteří po stránce umělecké dokumentace byli dlouho zanedbáni. Desky s jejich hlasy propadaly ničivému obehrávání a příslovečnému zubu času, a dlouho se mluvilo o tom, že je nutno s nimi udělat to, co cizina podnikla se záznamy Carusovými. Nechť tedy tyto oživené snímky - jinak dnes už jsou skoro nedosažitelné - vnášejí do vašich srdcí tolik radosti, kolik živá vystoupení obou umělců dávala radosti našim otcům a dědům!