"Byl by to velmi krásný muž, kdyby nebyl ošklivý. Je velký, postavou jako Herkusel, ale africká pleť, živé oči plné ducha prozrazující však stále podrážděnost, neklid nebo zlost, dodávají mu trochu divoké vzezření, spíše se rozzlobí nežli rozveselí, směje se málo, ale vzbuzuje smích. Popisuje věci způsobem, který připomíná harlekýna a Figara." Takto charakterizuje Jakuba Casanovu de Seingalt (Benátky 1725 - Duchcov 1798) kníže de Ligne, strýc jeho zaměstnavatele hraběte Valdštejna. Do Duchcova přišel tento bonviván, sukničkář a rváč až ve svých šedesáti letech, aby se zde stal zámeckým knihovníkem. Ale ani tady si tento dobrodruh nedal pokoj. Rozpoutal válku proti správci, za což byl jeho sluhou zpráskán holí. Obtěžoval mladou dceru vrátného Scheera Dorotku, takže vzápětí otěhotněla, i když se později tvrdilo, že otcem dítěte byl zámecký malíř. Alespoň to přikryl sňatkem.
Tento nepokojný duch byl však už jen chabým odleskem Casanovova předchozího bouřlivého života, kdy byl benátskými státními inkvizitory uvězněn v obávaných olověných komorách, odkud však po patnácti měsících v nestřežený okamžik prchl. Procestoval téměř celou tehdejší civilizovanou Evropu, především Paříž, Londýn a Vídeň. Nejednou musel prchnout před dluhy či zaslouženým výpraskem. Společnost, s níž se Casanova stýkal, byla velice pestrá. Byl to na jedné straně polosvět ba i podsvětí, na druhé nejvýznamnější osobnosti jeho doby. Do první skupiny patřili dobrodruzi, falešní hráči a podvodníci, s nimiž se potýkal v hlučných šarvátkách, do druhé se řadili Friedrich II Pruský a Kateřina Veliká, kardinálové, benátští patricijové a papež Řehoř XIII. Byla tu ovšem i osvícená společnost, kterou svým zednářským členstvím Casanova často vyhledával. Znal osobně Benjamina Franklina a Voltaira. Chudáka Jeana Jacquesa Rousseaua dokonce jednu dobu zaměstnával jako opisovače.
Ale nejvíce byl doma v kruzích italského divadla a baletu, neboť pocházel z nezámožné herecké rodiny, jejímž údělem bylo neustálé kočování a balancování mezi slávou a bídou. Znal se osobně s libretistou Mozartovy opery Don Giovanni Italem Lorenzem da Ponte a tvrdí se, že Casanova byl do jisté míry předobrazem slavného Dona Giovanniho. Z pozůstalosti se zachoval z Casanovova pera návrh několika scén této slavné opery. Znal se ovšem i s pražským divadelním podnikatelem Pasqualem Bondinim, Mozartovými hostiteli manželi Duškovými a zřejmě i s Mozartem samotným. Alespoň se zúčastnil obou pražských světových premiér (Don Giovanni 1787, La clemenza di Tito 1791).
Rozsáhlá byla Casanovova literární činnost, jíž se věnoval neztenčenou měrou na duchcovském panství. V té době napsal utopický román Isocaméron, kde jako zapálený osvícenec věří v pokrok a sílu rozumu. Slíbil napsat "Albertiádu", epos o život a smrti Albrechta z Valdštejna, ale bohužel z tohoto projektu sešlo, i když do jisté míry ovlivnil svými názory Friedricha Schillera. Z těch nejslavnějších duchcovských traktátů jsou Historie mého útěku z benátských vězení a posléze Historie mého života, která se proslavila po celém světě jako Paměti. Sám se o nich zmiňuje takto: "Moje historie, napíši-li ji, bude z několika morálních hledisek poučná. Čtenář pozná, že člověk je většinou v neprávu, když si přičítá zásluhy za své dobré skutky, a dvojnásob v neprávu, naříká-li na osud a přičítá mu všechno zlo, které ho potkalo. Moje historie dokáže, že jsme hlupáci, hledáme-li daleko mimo sebe příčiny všech našich protivenství: najdeme je všechny přímo či nepřímo v sobě."
Ivan Ruml