Z komentáře k původnímu LP albu 1 11 0469 Sergej Prokofjev Sonáty pro klavír č. 2 d moll a č. 6 A dur vydanému Supraphonem v roce 1968 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Před více než půlstoletím, 5.ledna 1914, byl v Malém sále moskevské konzervatoře vyvolán skandál. Zazněla tam na autorském večeru II. sonáta pro klavír d moll SERGEJE PROKOFJEVA (dokončena v srpnu 1912). Posluchači byli šokování až ironickou zvukovou smělostí, již tu skladatel předváděl na poli tak klasického útvaru jako je sonáta a "drzostí", s jakou vkloubil dizonantní proud své hudby do téměř předklasického tvaru. Tento návrat k formám 18. století není však pouhým originálním výstřelkem jedné skladby, nýbrž projevem důležité epochy moderní hudby - novoklasicismu, který Prokofjev tak geniálně spoluvytvářel (vzpomeňme na Klasickou symfonii). Stylové novum není také jediným přínosem II. sonáty. Prokofjev byl výborný klavírista a některé klavírní kompozice koncipoval výhradně pro své koncertní zájezdy (např. Klavírní koncert Des dur pro cestu do USA). Jeho virtuozita mu poskytovala velký prostor pro zvukové a harmonické experimenty, umožňovala mu realizovat okamžité nápady a zachycovat tak i pouhou radost ze hry...
Téměř o 30 let později zazněla ve stejném sále v podání Svjatoslava Richtera opět premiérově Prokofjevova sonáta, tentokrát v pořadí už šestá. Byla dokončena 2. února 1940 a brzy nato byla hrána i samotným autorem v rozhlase. Za těch 30 let Prokofjev natolik vyzrál, že zasáhl téměř do všech hudebních žánrů (symfonie, balet, kantáta, opera, filmová hudba aj.), často psal, obklopen modernou, i díla srozumitelná na prvý poslech a hluboce splynul s lidovou písní a tradicí. Skladatel pojednou spojil svůj břitký humor, ironii, vtip a hudební žert s klenutým obloukem vážné kantilény ruského zpěvu. Odtud vyplývá komplikovanější charakter VI. sonáty pro klavír A dur...
Tato skladba je pro interpreta výrazově i technicky velmi náročná (jako ostatně veliká většina Prokofjevových klavírních skladeb). Naše nahrávka vznikla zásluhou mladého pianisty (v době nahrávání mu bylo 21 let) JIŘÍHO HLINKY. Narodil se v Praze, absolvoval Hudební školu B. Smetany v Plzni a v roce 1968 končí Akademii múzických umění v Praze jako žák Fr. Raucha, J. Páleníčka, Z.Jílka. Mezi jeho největší úspěchy patří postupně: vystoupení na Mezinárodním hudebním semináři ve Výmaru v r. 1963, dále koncerty v Jugoslávii a Rakousku a konečně diplom laureáta, získaný na Mezinárodní soutěži P.I. Čajkovského - zatím největší uznání, kterého se na této soutěži československému pianistovi dostalo.
Miloš Pokora
-------------------------------
Po Čajkovského soutěži, kdy o úspěšného klavíristu stály všechny významné orchestry, ale Jiřího Hlinku potkalo to, co lze u nadějného klavíristy právem považovat za osobní tragédii: pro onemocnění rukou již nemohl hrát - začal tedy hru na klavír vyučovat. Na konzervatoři však nebyl příliš spokojen, jako mladý, začínající profesor dostával ty nejhorší žáky, a taková práce jej netěšila. Přijal proto nabídku, aby vyučoval v cizině.
---------------------------------------
Profesor JIŘÍ HLINKA žije již od r. 1972 v Norsku, od roku 1982 je norským státním občanem. Přijetí norského státního občanství ovšem vedlo k tomu, že se v tehdejším komunistickém Československu stal nežádoucím...
Vychoval celou řadu uznávaných hudebníků, obdržel mnohá vyznamenání v hudebním světě, všechna norská vyznamenání, která existují - Lindemannovu cenu, Griegovu cenu, Cenu Bergenského kulturního fóra a dokonce také zlatou královskou medaily za zásluhy o rozvoj kultury a hudby v Norsku v roce 2004. Je zakladatelem Klavírní akademie, která dodnes nese jeho jméno.
Jeho podíl na propagaci české hudby a kultury ocenil v r. 2007 ministr zahraničí udělením prestižní ceny Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky ve světě.