Z komentáře Milana Munclingera k původnímu LP albu 1 11 1996 "Jean Marie Leclaire Komorní skladby s flétnou" vydanému v Supraphonu v roce 1978 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Hudební řeč baroka se jeví jako jednotná jen málo obeznámenému posluchači. Při bližším poznání vystoupí do popředí rysy, které vyznačují a rozlišují jednotlivé národní styly. Z nich dosáhly v první polovině osmnáctého století mezinárodního významu a vlivu styl italský a francouzský, později - pod vlivem nového cítění, nových estetických názorů a syntézou některých znaků obou uvedených stylů - vzniká tzv. styl galantní, otvírající kolem poloviny 18. století cestu novému slohu. Stylové rozdíly se týkaly zásadního přístupu k hudebnímu obsahu, projevovaly se v kompozičních postupech a formách, zejména však v hudební praxi. Tempa, rytmické zvláštnosti, ornamentika i způsob artikulace a volba smyků, to vše výrazně odlišovalo praxi francouzskou od italské. Němečtí mistři (Bach a Telemann) často záměrně komponovali části v jednom nebo druhém stylu a jasně v takových případech zachovávali jejich charakter. Zatímco na operních scénách se oba styly střetávaly nepřátelsky a také v teoretických polemikách převládal bojovný tón, v instrumentální hudbě docházelo k vzájemnému ovlivňování, které přinášelo šťastné výsledky. Z historického odstupu vidíme, že právě ti z francouzských mistrů, kteří se neuzavírali vlivu italské hudby, dnes platí za nejvýznamnější představitele typicky francouzské hudby své doby. Couperin, jehož význam je především v cembalových skladbách, uskutečňoval spojení obou stylů v sonátách "Les Gots rénnis", Rammeau, skvělý především v oblasti opery a baletu, byl kritizován pro svůj údajný "italienismus", a Leclair, mistr koncertů a sonát, vyšel ze studia italských mistrů, aby vytvořil osobitá vlastní díla, která nejdokonaleji reprezentují francouzskou komorní hudbu...