Osudy malého člověka v běhu velkých dějin

Osudy povolžských Němců koncentrované v příběhu venkovského učitele němčiny, s nímž od roku 1916 do roku 1946 prožijeme třicet hladových, krvavých, revolučních, a přesto nesmírně zajímavých let.

Do Ruska přišli na pozvání carevny Kateřiny Veliké němečtí kolonisté, kteří se usadili u řeky Volhy, věnovali se zemědělství, a přestože žili téměř v kazašských stepích, uchovali si vlastní jazyk a kulturu. Po vzniku SSSR vznikla Autonomní sovětská socialistická republika povolžských Němců. V roce 1941 je tato republika v reakci na napadení SSS Německem zrušena a povolžští Němci vysídleni na Sibiř a do pracovních táborů. Tolik „velké“ dějiny, které autorka Guzel Jachina pečlivě nastudovala a umí je atraktivně převyprávět. Největší síla příběhu je však v „malých“ dějinách, které prožívá vesnický učitel němčiny Jakob Ivanovič Bach. Poetická duše, která většinu příběhu mlčí, žije nejprve se svou partnerkou, pak se svou dcerou téměř mimo systém, rokům neříká podle čísel, ale podle toho, co výrazného během nich zažil („rok mrtvých dětí, rok nebývalé úrody“), a když sepisuje pohádky svých krajanů, všimne si, že začínají ovlivňovat realitu.