Marná sláva, je konec swingování. A milování…

Je s podivem, že se ten bál v Reprezentačním domě vůbec koná. Byť ho pořádá pražský Americký ústav a všude se blýskají taftové róby, datum napovídá, že tímhle plesem marnosti se uzavírá krátká epizoda znovunabyté svobody. V předjaří roku 1948 nejdou kroky tanečníků ani noty jazzmanů do rytmu s nucenými častuškami tam venku – a k tomu se ozývají i jejich nešťastné lásky, mindráky nebo jen obyčejná touha zlomit tuberu. Pro elegána Sama Gellena zůstane Irena Hillmanová nedostupná, když se hloupě vdala za kariéristu Roberta, který je s milencem odhodlán zatočit po bolševicku. Montymu Bartošovi je zle z toho, že už v pondělí pomašíruje na učitelskou umístěnku do malotřídky v Krušnohoří. A dojde i na Jiřku Kočandrlovou, nehezkou statkářskou holku na ocet, jíž ve foyer nezbývá než pomstychtivě pletichařit…

Novela o posledním blues někdejších „pásků“ a „kristýnek“, kteří předtím tak rádi swingovali náckům navzdory, je skvostně synkopická. Kronikář této ztracené generace Josef Škvorecký pro ni sbíral inspiraci přímo od pultíku tenorsaxofonisty a už tehdy postřehl, že zlatá mládež ustupuje falši, ne-li kolaboruje, poněvadž jen tak bude život v údajných „šťastných zítřcích“ snazší. Nikdo se nenarodí do ideální doby a ztráta iluzí o nás samých se vždy dostaví nehledě na režim. Ovšem po únorovém puči je z toho člověk ještě víc down, i kdyby zatím pořád hráli Glenna Millera.

„Neboť jazz byl vždycky vojem v řiti všech ultrapapalášů, od Hitlera po Brežněva, kteří postupně vládli v mé rodné zemi. Řekli mi: ‚Ale vždyť jazz je dekadentní buržoazní hudba,‘ protože jim to sovětský tisk vtloukal do hlavy. Řekl jsem: ‚Je to moje hudba, a nedal bych ji ani za světovou revoluci!‘“ – Josef Škvorecký: Red Music

„Nedávný převrat odhaluje rozdílné povahy jednotlivých postav, z nichž některé neváhají přijmout přetvářku komunistické ideologie, jiní s ustavujícím se režimem oportunisticky spolupracují a další teprve hledají odpovídající vlastní postoj. Všichni ale tuší, že nadcházející doba přináší tragické změny a hledají krátkodobé zapomnění v zábavě a nezávazné konverzaci.“ – irozhlas.cz

„Krátké, bolavé a výstižné, se smutkem a nostalgií po časech nerozvinutých. Text z roku 1950 mohl vyjít až v roce 1967 s douškou, že věrně zpodobňuje ‚pražskou zlatou mládež, hrající si anglicky na velký svět, v letech třídního vystřídání‘. Bez bolševických ideologických brýlí je to ale daleko spíš střet ‚docela obyčejných kluků, kteří chtějí mít prachy a ženský‘, a upjatých, upocených pěšáků nového režimu.“ – ze čtenářských recenzí na databazeknih.cz

Jenomže fabrika byl pracovní poměr nadějeplně ohraničený přicházejícím koncem války. To, co se začne od pondělí táhnout ničivou neurčitostí míru, bude jiné a horší otroctví, poddanství bez naděje na sladkou svobodu svobody. Zbude jen jedna svoboda. Ta spočívající v pochopení nutnosti. (…) – ukázka z textu