Bývali Řekové chrabří junáci. Nejmazanější z nich byl ithacký král, jenže i jeho finty jsou na bohy krátké…

Protože měl Odysseus za ušima, sestrojil danajský dar v podobě koně a pomohl Řekům – tehdy si ovšem ještě říkali Achajové – vyhrát desetiletou válku s Trójany. Avšak ani jeho vyhlášená lstivost se nemůže měřit s arzenálem úkladů olympského panteonu. Poté co se vítězové v dobytém městě zachovali vážně jako dobytek, neobětovali bohům ani kůstku z berana a navrch zmrzačili jejich jednookého příbuzného, naštvali se Zeus, Poseidon & spol. do té míry, že jejich pomsta neznala hranic. A nasadili odpovídající techniku. Stačilo vypustit větry, které lodi řeckých reků při návratu rozehnaly do všech možných stran!

A tak Odysseovi trvá dalších deset let, než se coby král Ithaky dotrmácí Středomořím až na rodný kozí ostrůvek ve stínu Peloponésu, aby zde čelil ženichům, kteří spíš než po jeho stárnoucí ženě Penelopě touží po trůnu. Řeklo by se tudíž, že slavný koumák od Tróje byl vystaven pouti víc než strastiplné, obnášela-li souboj s lidožravci, sirénami, čupr čarodějkou nebo prekérní průjezd mezírkou mezi… ehm… gigantickými skalnatými půlkami. A není to odjakživa spíš tak, že sama cesta je cíl? Vždyť náš těžce zkoušený mořeplavec si při ní užije i spoustu sexu a zplodí pár dětí, s jejichž původem si patriarchální antika vrásky nedělala.

V závěru Fryovy tetralogie se otevírá věk lidí: tvorů nejen smrtelných, ale taky neskonale vtipných. Jako autor sám. Oblíbený britský komik si z Homérovy předlohy vypůjčil to nejbarvitější, aby k vyprávění přilákal generace bez klasického vzdělání a ukázal jim situace, které se nám nehledě na letopočet dějí zas a znovu.

„Fry ovládl kouzlo, jež starodávným příběhům odnímá závoj mrtvolné odtažitosti, vdechuje jim život a současné vyznění. Díky němu nemusíme v postavách vidět Filoktéta či Klytaimnéstru. Klidně je berme jako sousedy odvedle.“ – The Guardian

„Chytrý humor a nadsázka (…) zůstávají, ale z knihy je cítit i nostalgie. Možná proto, že je to konec série a s ním i konec bezstarostného světa všehoschopných bohů. Nastává zkrátka čas lidí a jejich tragičtějších osudů.“ – seznam.cz

„Určitě už jste slyšeli nejedno přízvisko, které lidé Odysseovi z Ithaky přisoudili. Ti laskavější mi říkají ‚chytrý‘ a ‚moudrý‘, ale příběhy, které vám budu vyprávět, vás brzy přesvědčí o opaku. Slyšel jsem také ‚všestranný‘, ‚přizpůsobivý‘ a ‚vynalézavý‘. S tím se dá žít. Nejčastěji však slýchám slova jako ‚úskočný‘, ‚mazaný‘, ‚vychytralý‘ a ‚lstivý‘, obvykle doprovázená nesouhlasným odfrknutím. Ale kdybych si já měl vybrat přízvisko, které mě nejlépe vystihuje, řekl bych ‚zvědavý‘. Víte, rád poznávám. Lákají mě noví lidé, nová místa a nové myšlenky. Jak brzy uvidíte, je to jak požehnání, tak i prokletí.“ – ukázka z textu

„Jsem přesvědčen, že ve světě, kde jsou exaktní data a informace životně důležitou měnou – ve světě, kde by se dalo říct, že data a informace zaujaly místo bohů –, bychom neměli zapomínat na sílu neexaktního, na sílu příběhu, mýtu, obřadu, rituálu a symbolu. Já sám se v řeckých mýtech našel tisíckrát: jako blázen, břídil, zločinec, milenec, padouch a – velmi zřídka – hrdina. Zato v jedničkách a nulách a digitálních datových souborech jsem se nepoznal ani jednou. Uvěřit skutečnosti nebo si v ní najít smysl může být velmi těžké, zato fikce je zpravidla docela věrohodná. Ano, Řekové k tomu dospěli před námi. Ale to proto, že žili před námi – a svým způsobem jsme všichni jejich potomky.“ – krédo autora na závěr série